Archiv autora: JK

Moje práce nikdy nekončí

„Ty už jdeš domů?“ diví se ředitel, když vidí podřízeného odcházet v šest večer z kanceláře.
„Ne, na oběd,“ odpoví zaměstnanec.

V duchu se sám sobě směju. Jo, tenhManažerské rozhodováníle vtip je o mně. Moje práce nikdy nekončí. Dokonce ani v noci ne, místo spaní přemýšlím. Měli by mi platit za noční. Pak každé ráno u zrcadla dedukuju, jak z toho unaveného padesátníka s kruhama pod očima vykřesat energického manažera plného inovativních nápadů.

Další den plný práce…

Přitom třeba náplň dnešního pracovního dne by někomu mohl připadat jako pohodička. Celodenní workshop na téma: asertivní řízení týmu. Ale než by mi to při mojí práci skutečně pomohlo, spíš je to pro mě ztracený čas, který mi zítra bude chybět.

Sympatická lektorka mě naštve první větou. „Jste tady proto, abyste mohli pracovat efektivněji.“
Tenhle věčný tlak shora. Pracovat lépe, více, efektivněji. Dokud nebudeme pracovat pětadvacet hodin denně a bez nároku na mzdu, bude to ale stejně pořád málo. Dřu na 120 procent. Mí podřízení za mnou stojí. Plníme plán. Ale generál si samozřejmě pořád myslí, že to jde ještě lépe. „Buďte na ně tvrdý, ale važte si jich,“ připomíná mi pořád. Snažím se. Ale je to dost náročné. Jednou si jich mám vážit, podruhé je mám postavit do latě, potřetí mám dva z nich propustit. Dva? A koho? Nejen že já je potřebuju všechny, ale také vím, že každý z nich potřebuje práci!

Pravda je, že tenhle workshop, pokud by to nebyla povinnost, by mohl být oproti jiným dnům vlastně docela zábava. Jenomže tady nejde o to zúčastnit se, ale splnit cíl: chovat se přesně tak, jak mě tady učí. Říkat tahle slova, používat tahle gesta. Připadám si trochu jako cvičená loutka. Kde jsem za tím vším já? Letmo sleduju své kolegy, jestli jsou také tak otrávení. Myslím, že bychom s tím už mohli skončit… Kdo je pro – zaskřípejte zuby!

Konečně to máme za sebou. Teď rychle do kanceláře a zjistit, kolik se mi za celý den nahromadilo pošty k vyřízení. Outlook si vesele načítá řádky a hraje si s nimi pohazovanou, tenhle do téhle složky, tenhle do tamté. Kéž bych je uměl vyřídit takhle rychle!

S úlevou pozoruju, jak se dvanáct z padesáti sedmi zpráv přesunuje do nevyžádané pošty. Uf, takže jenom čtyřicet pět důvodů k infarktu. Většinu telefonátů jsem naštěstí vyřídil již průběžně o přestávkách. Teď mi zbývá jen jeden – ten od ředitele. Měl jsem se ozvat hned po školení.

Zní to tajemně. Akce kobereček. Jdu tam a myslím si, jak dlouho mi tahle ruská ruleta ještě bude vycházet. V posledním roce pokaždé, když jdu do ředitelny, musím na to myslet. Pochvala nebo vyhazov? Jaká volba padne dneska? A když to bude hlava, tak čí? Moje? Mého podřízeného? Zákony džungle jsou proti zákonům byznysu jasné a spravedlivé.

Než vstoupím dovnitř, zhluboka se nadechnu. Jedno vím jistě: můj hlas bude znít pevně, ať se dozvím cokoliv. Jsem přece asertivní, jsem odhodlaný čelit každé výzvě, jsem flexibilní. Takového mě chtějí mít, takový jsem. Zástupce firmy. Sebejistý, pevný, ale příjemný.

„Dobrý den, pane řediteli,“ zdravím sebevědomě, když vstoupím dovnitř a už se mi v mysli nabízí pár vkusných humorných poznámek, které použiju podle toho, jakým směrem se bude náš rozhovor ubírat. Jsem profesionál. Nad tím, zda jsem to opravdu pořád já, si popřemýšlím na noční v posteli.

Autorka: Renata Šindelářová

Odteď budu potvora

Už mě to nebaví…

Tyhle nevděčné domácí práce! Nejsou vidět, když jsou hotové.

Všichni kolem mě povNepořádek působí stresažují za samozřejmost, že je lednice neustále plná, ve skříni leží čisté prádlo a záchod je čistý. Ale já už toho mám dost. Jídlo v lednici neroste a prádlo se tam nepřesunuje z koše tajně v noci.

„Ahoj, co bude k večeři?“ zeptá se mě můj muž, když přijde z práce a zastihne mě v kuchyni. Žádná pusa, žádné jak ses měla, ale co bude k večeři. Působí to na mě jako plivanec. Nejsem tu důležitá já, ale služby, které mu poskytuju.

„Mami, nevíš, kde mám to kamínkový tričko?“ zajímá dceru, která se dokonce ani nenamáhá pozdravit. Pokud v období puberty na mě něco akceptuje, pak to jsou moje detektivní schopnosti. Vystopuju ztracený telefon stejně dobře jako zašantročené náušnice (no bohužel někdy také zatajenou pětku z matiky).

Syn se na mě vrhá s klasicky vyděračskými požadavky: „Potřebuju novej telefon. Kvůli tomuhle se mi už úplně všichni smějou. Začínám bejt oblíbenější terč než Šišoj.“ Šišoj je výraz ze školního žargonu výstižně popisující lebku učitele fyziky. Ačkoliv ho slyším poprvé, okamžitě vím, o kom syn mluví – smála bych se, nemít na něj pifku, že mě pořád tak ždímá. „To máš smůlu, brouku. Nemám. Můžeš jít na brigádu nebo si říct tatínkovi.“

Dokončuji přípravy a kromě talířů chystám na stůl též zapálenou svíčku. Tyhle podzimní tmavé večery plné deště vyloženě lákají k romantice. Na okamžik se zasním. Bylo by tak báječné, kdybych si jednou týdně mohla napustit vanu a číst si, zatímco by můj muž uvařil a děti by uklidily… Jenomže můj muž nikdy neudělá nic, o co si vyloženě neřeknu. A pokud si o pomoc požádám, tak má takovou spoustu řečí, že mě to od příští prosby nadlouho odradí. Než se hádat nebo doprošovat, raději udělám sama, co je potřeba.

„Večeřeeeee!“ křičím do prostoru domu a začnu plnit talíře.
Protože nikdo nejde, po chvíli křičím znovu. „Večeřeeeee!“ Nic. Jsem roztrpčená. Připadám si zbytečně. Celý můj život mi připadá jako žebrák. Ano, jsem šťastná, že mám rodinu, ale takhle jsem si rodinný život nepředstavovala.

Nikdo na mě nereaguje. Ani se neobtěžují přijít. Honím se tu kvůli nim a oni se ani nepřijdou najíst, když na ně volám. Jídlo stydne. Kypím a jdu si pro ně.
„Jo, jo, jenom tohle dodělám,“ reaguje netrpělivě můj muž, poněkud podrážděný představou, že by měl svou činnost přerušit v půli.

Synáček má na uších sluchátka, a tak si mě všimne, až když na něj sáhnu. Pomalu se zvedne a courá se za mnou, ovšem pak mu zazvoní telefon, takže se zase vrací do pokoje.
Dcera oponuje. „Já stejně nemám hlad.“ Vím ale, že se jen bojí, aby neztloustla.
„Dáš si salát a kuřecí maso. Brambory jíst nemusíš,“ navrhuju.
„No dobře,“ souhlasí. „Jenom to něco dopíšu.“ Začne zase něco cvakat do počítače.

Vracím se ke stolu, ale… nikdo tu pořád není. Chvíli čekám, pak se rozhodnu. S lítostí nad chladnoucím jídlem, které mi připomíná moji zbytečnost, začnu jíst sama.

Když konečně přijde můj muž, první z opozdilců, zakřičí na děti tak důrazně, že ty hned přrelaxace po dni plném stresuiběhnou. Mají z něho respekt. Stejně už je ale pozdě, jídlo je jen vlažné.
„Ty už jsi jedla?“ všimne si ihned.

Ano, jedla. Nejenom to. Já už jsem udělala všechno. Uvařila, uklidila, pověsila prádlo. Ale tohle teď končí. Už to nebudu dělat. Jakkoliv své nejbližší miluju. Už nemůžu dál, nejsem přece otrok. Odteď budu sobecká potvora. Nenávistným pohledem přejedu špinavé hrnce na sporáku a s příkazem „pak to tu všechno ukliďte“ si jdu napustit vanu.

Autorka: Renata Šindelářová

 

Oslovil mě na ulici

Malá oslava

Pavle, pamatuješ si na ten den, kdy jsi mě poprvé viděl?“ zeptala se zasněně Tereza, když číšník odešel od jejich stolu. Mladý pár, oba kolem třicítky, zdá se, že přišli na romantickou večeřiempatické naslouchání novému životu.

„To víš, že jo,“ odpověděl. „Vzpomínám si na to jako by to bylo dnes. A to i přesto, že bych naše seznámení nejraději vymazal z paměti,“ navázal Pavel.

„Je pravda, že to bylo celé trochu rozpačité, ale přeci jen jsme si k sobě cestu našli.“ dodala Tereza a zachichotala se:
„Podle mne jsi asi v kurzu JAK OSLOVIT ŽENU moc nedával pozor. A nebo jsi nepochopil, co vám lektor říkal.“

„Terezo, to vůbec není pravda,“ brání se Pavel. „Naopak – byl jsem pilný žák a chtěl jsem nabyté znalosti hned vyzkoušet v praxi. Proto jsem tě tenkrát na té zastávce oslovil.“

„Dobře Pavlíku, ale uznej, že když se s hodinkami na ruce zeptáš, kolik je hodin, tak to vypadá trochu divně,“ usmívá se Tereza a pokračuje:
„Poté jsi to dorazil tím, že ses zeptal, kam ta tramvaj vlastně jede. A když jsi společně se mnou vystoupil na konečné zastávce, jen jsi dodal, že tady bydlíš.“ při té vzpomínce na popleteného sympaťáka Tereze cukají koutky úst.

„Uznávám, že to vyznělo kapku divně. Ale v kurzu jsem se naučil, že nejdřív musím prolomit ledy, proto ta otázka na čas,“ usmívá se Pavel a vysvětluje dále:
„A pak už jen stačí udržovat konverzaci. A ty jsi přece sama vyslala jasný signál, že máš o mě zájem, když sis v té tramvaji sedla vedle mě.“

„Víš, ono nikde jinde nebylo místo. Když člověk jede až na konečnou, tak si rozmyslí, jestli stát nebo si radši sednout vedle podivína,“ odpovídá Tereza s mírnou ironií v hlase.
„Jo ták, podivína?!“ Pavel přitáhne Terezu k sobě. Ta naoko klade odpor, brzo je však přemožena a skončí v Pavlově náručí.

Já tě balil podle 10 ZARUČENÝCH RAD, a ty mě označuješ za podivína? To je teda zvláštní, že jsi se mnou už 2 roky,“ triumfuje Pavel .
Tereza spolkne odpověď o tom, že ji tehdy dokonce napadlo, že ji chce okrást. Místo toho spokojeně zavrtá nos do Pavlova svetru.

Vlastně má Pavel pravdu. Právě ta jeho odvaha vrhnout se po hlavě do konverzace s nejistým výsledkem ji v tu chvíli zaujala. Tohle žádný jiný kluk kvůli ní neudělal. Takovou cenu měla v jeho očích! A i přes ty počáteční rozpaky jsou spolu už dva roky a za nikoho jiného by Pavla nevyměnila.

„Vždyť víš, že tě mám ráda.“ Tereza uchopí Pavlovu dlaň a položí si ji na břicho.
„A už se nemůžu dočkat, až se nám to mimčo v lednu narodí.“

(J.A.K.)

Harašení

První den v práci

Zavřela jsem za sebou dveře a vydechla. Pak mi došlo, že jsem se zapomněla zeptat, kterým směrem mám ty dveře 4G, kde se mám za deset minut hlásit, vlastně hledat. Ale co, první den v nové práci je to vždycky trošku zkouška dospělosti. Prověrka, zda s minimálními instrukcemi dosáhnete cíle. S tim je třeba si umět poradit. Protože zabloudit umí každý, ale jen odvážní se umí zeptat na cestu, zeptám se prvního kolemjdoucího.

Empatická žena naslouchá mužům
„Gé nebo dží?“ pochechtává se mladík v montérkách, zřejmě náruživý obdivovatel angličtiny.
„Číslo čtyři gé,“ opakuju zarputile.
„Fuška, co, to najít?“ pokračuje on ve stejně odlehčeném konverzačním tónu.
„To jo,“ přikyvuju a doufám, že ze vzájemných sympatií vytěžím i nějakou smysluplnou informaci.
„Taky když hledám bod dží, se u toho kolikrát zapotím,“ reaguje on.

Áha. Svou zarputilost okamžitě správně přepisuju na natvrdlost. „A poradíte mi?“ pokračuju ve stejném duchu.

„S bodem dží?“
Je čas to useknout, nebo mě zavleče někam na hajzlík, kde mě začne učit tělesnou geografii. „Sektor gé mi vážně stačí,“ ujišťuju ho trochu stroze, ačkoliv mě to vlastně baví. Usmívám se.
„Myslím, že tímhle směrem,“ hodí rukou. Jak ho míjím, cítím jeho pohled na svém zadku. No co. Aby z toho měl pořádný požitek, zhoupnu se do každého kroku mnohem víc, než by bylo nutné. Odměna za dobrou radu!

Jenomže ouha, minu sektor B a C, za kterými však nenásleduje D, ale rovnou I. Jsem v háji!
Tentokrát se ptám dvou řemeslníků, kteří tu spravují fasádu.

„No, tak čtyři čísla bych si dal klidně hned a tady. Proč hledat nějakej sektor!“ chechtá se jeden z mužů, zatímco druhý se potutelně usmívá. Směju se taky, ale začínám pochybovat, že v tomhle sexuálním světě najdu cíl bez kompasu a zbraní.

Nakonec ještě dřív než vymyslím kloudnou odpověď, vtipálek mě nasměruje pěkně zpátky. „Jdete úplně špatně, slečinko, musíte obejít celou tuhle halu a pak doprava.“
Zdá se, že se začínám blížit. Za pár minut se přede mnou objevuje směrová cedule se sektory D a E. Cíl to sice ještě není, ale začínám tušit, že své nové působiště stihnu najít ještě před obědem.

Do třetice se na cestu ptám důstojně vyhlížejícího postaršího pána v obleku.
„Vy jste tu nová?“ změří si mě. „A říkáte čtyři gé?“ opakuje a já rudnu, když si uvědomím, jak jeho pohled cestuje k mému výstřihu. Určitě myslí na to samé, co napadlo teď mě! Mám toho dost.

„Přesně tak, říkám čtyři gé, nikoliv tři cé,“ reaguju poněkud drze, s odhodláním se tentokrát nenechat zahnat do úzkých. Konec srandy, pánové, deset minut dávno uběhlo a já prostě už musím najít ty dveře.
Muž udělá krok zpátky, jako bych byla prašivá. „Je to tady za rohem,“ ukazuje mi.

Tak hurá. Jsem tu. Konečně. Vklouznu do dveří označených číslem 4 a písmenem G. A vítá mě tu nová kolegyně. „Z okna jsem viděla, že už znáte ředitele…“ podává mi ruku.

Panejo, tak ten postarší pán v obleku je tedy ředitel? Sakra!

„Jakej je?“ ptám se jí s pochopitelnými obavami.
„Starej? Ale jo, docela fajn. Spravedlivej. A nepovyšuje se.“
To zní dobře, teď ale ještě… „A jak je na tom se vztahem k… ženám?“ polknu.
Kolegyně se zasměje. „Výborně, se ženami se kamarádí. Je totiž gay.“

Jsem idiotka! Ale kdybych se uměla modlit, poděkuju nahoru. A také tam nahoru slibuju, že už nikdy nebudu nikoho soudit. Když se na sebe podívám do zrcadla, musím připustit, že se možná na můj hrudník podíval staroušek jenom proto, aby mě varoval před přílišným předkláněním.

Autorka: Renata Šindelářová

Velice krásný úsměv

Potkal jsem jí na ulici …

„Máte velice krásný úsměv,“ řekl jsem té ženě. Když se na vás po náročném dni někdo takhle upřímně usměje, vždycky vám to udělá radost.

Ztuhla. „Promiňte, musím si něco vyřídit,“ odvětila a ačkoliv to neznělo vyloženě odměřeně, přesto bylo zřejmé, že jí má bezprostřednost není po chuti. Vylovila z kabelky telefon a dál mi nevěnovala ani ždibet pozornosti.

Vylekal jsem ji. Nejspíš to nebylo poprvé, co jsem nějakou ženu takhle vyděsil, uvědomil jsem si, ale poprvé s tak náhlým obratem. Se svěšenýma ušima jsem zařadil zpátečku. Ne, opravdu nechci, aby zítra běžela po facebooku moje fotka s varováním. Dlouhé kabáty nenosím a vykastrovat nechci.

„Co by sis myslela o chlapovi, který by ti v čekárně u doktora řekl, že máš hezký úsměv?“ vyhrkl jsem na svou ženu doma, sotva jsem vstoupil do dveří kuchyně. Právě tu chystala večeři.

„Asi bych přemýšlela, o co mu jde,“ odvětila a dál se bezstarostně věnovala krájení cibule.
„A proč by mu mělo o něco jít?“ pátral jsem dál a kecnul jsem si k barovému pultu u kuchyňské linky, abych na ni lépe viděl.

„Ale proč by mi to jinak říkal?“ vzhlédla ke mně. „Něco tím nejspíš sleduje, že jo.“

„A že se jenom chová slušně, je dvorný, je milý, nic z toho by tě nenapadlo?“
„Cizí chlap?“ Opovržlivě ohrnula rty a shrnula cibulku do kastrolu. „To asi ne.“ Zapnula sporák. „Vem to takhle. Vy muži jste lovci,“ ukázala na mě nožem, „a my ženy to víme.”

„Jenomže zatímco před sto lety by žena takový kompliment přijala s potěšením, dnes se celá načepýří,“ argumentoval jsem. „Není to spíš feminismem?“

„Možná jo,“ připustila, „ale nebyl to účel. Ženy chtěly mít jenom stejná práva, nechtěly při tom zmužnět. A napadá mě ještě něco. Spotřební chování. Zdánlivě to spolu nesouvisí, ale je to jako rozežírání zevnitř. Jako by náš hlavní smysl života byl nakupovat, pořizovat věci a být ve stresu z toho, když to nejde dost rychle. Přestáváme se vnímat jako muži a ženy, jsme prostě spotřebitelé.“

Znělo to přehnaně fatálně, ale oba jsme se nad tím zamysleli. Žijeme v domě plném zbytečných věcí a pořád si pořizujeme nové a lepší. Najednou mi to připadalo absurdní. Tyhle hodnoty jsem nikdy uznávat nechtěl. A ani je neuznávám. Nebo ano? Zavzpomínal jsem na svoje staré ideály. Ne všechny pro mě zůstaly podstatné… Nedělám práci, která by mě bavila, ale za kterou jsem lépe placen. Nejezdím na dobrodružnou dovolenou s báglem na zádech, ale do luxusních hotelů… Chci mít pořád nejmodernější mobil, počítač… Škvíření cibulky nad plamínkem ze zemního plynu jsem najednou slyšel jakoby zdálky… Ano, i já jsem se změnil. A není to právě příjemné zjištění. Jako bych se probudil v jiném světě, v jiné realitě svého života. Brrr!

Podíval jsem se na svou ženu, která pokrčila rameny a napůl smutně, napůl optimisticky se usmála. No co, není to úplně tak, jak jsme si kdysi představovali, ale není to zlé, říkalo to gesto. A najednou mě to začalo vtahovat zpátky, ten její úsměv. Ty její ledabyle smotané vlasy, hloubavě modrý pohled s vráskami od smíchu, její energické pohyby a věčně dobrá nálada.

„Ale ty vážně máš velice krásný úsměv,“ řekl jsem a obešel jsem pult, abych ji objal.

radost z polibku

Důvěrně se ke mně přitiskla. „Děkuju.“

A oba jsme v tu chvíli věděli, že tenhle dům sice je plný zbytečných věcí, ale dokud spolu my dva fungujeme jako muž a žena, je to zároveň naše komnata plná pokladů.

Autorka: Renata Šindelářová

Život je poloplná sklenice

StarostiSklenice vína

„Ty se tak máš,“ zasnila se má kolegyně, účetní naší firmy.
„Cože? Já?“ podivil jsem se celkem zbytečně, nikdo jiný s námi v místnosti nebyl. Ale nepřipadal jsem si, že by mi bylo co závidět.

Měl jsem starosti. O budoucnost své dcery, kterou nevzali ani na jednu ze tří vysokých škol. Jestli zvládne moje stárnoucí matka život s jednou nohou, až se po amputaci té druhé vrátí zase domů. Co bych měl udělat pro to, aby se prodaly alespoň některé mé sochy, které jako bych dosud tvořil úplně zbytečně, pro nikoho?

„Jo, ty. Všechno ti vychází. Máš hodnou ženu, kterou máš rád. Máš dvě zdravé dospělé děti. Máš práci, která je dobře placená a ještě ti při ní zbývá čas na tvé koníčky – sochaříš, jezdíš na kole,“ vyjmenovávala mi účetní.

Musel jsem s ní souhlasit. Všechno je pravda. Tohle všechno vlastně mám. A přesto jsem plný starostí, nespokojený, nešťastný. Nevím, proč to my lidé takhle máme. Proč vždycky vidíme jenom půlku, tu horší půlku. Vybavil jsem si slova Radka Brzobohatého z filmu Skalpel, prosím: „Byl jsem šťastný a nevěděl jsem o tom.“ Herec tu větu vyřkl, když jeho dcera umírala na leukemii. Ta slova mě zasáhla, už když jsem je slyšel poprvé a občas znovu vyplavou na povrch.

Ano. Přesně takhle žijeme. Jsme šťastní a nevíme o tom. Už zase mám ten pocit. Jsem nevděčný. Vždyť dokonce nemám jen to, co účetní vyjmenovala, ale ještě mnohem víc. Vlastní zdraví. Dům podle svých představ. Přátele. Zrovna dnes večer k nám přijde celá naše banda. Grilovačka, nic zvláštního. Popovídáme o věcech, o kterých jsme povídali mockrát, zasmějeme se, je to fajn.

„Co děláš dneska večer?“ ptám se kolegyně v náhlém impulsu ji do toho svého malého štěstí zatáhnout. Naše účetní žije už spoustu let sama. I proto tráví v kanceláři mnohem více času, než by bylo nutné. Ty její dobrovolné přesčasy ovšem zaplacené nemá, nikdo to po ní nevyžaduje.

„Ale ne, díky,“ pochopí okamžitě, kam mířím. „Až odsud vypadnu, budu tak akorát do vany a do postele. A nikoho tam neznám, necítila bych se tam dobře.“
To si dovedu představit, další prázdný večer strávený u televize. „Dokud ale nikoho nepoznáš, nebudeš se nikdy nikde cítit dobře,“ namítám.
Krčí rameny. „Hmm, to asi jo.“

Dobrá. Rozumím tomu tak, že jí to takhle vyhovuje. Ta její poloprázdná sklenice. Ta její samota, která ji údajně obtěžuje. Ale po celou dobu to je vlastně její volba. Její svobodné rozhodnutí.

Myslím na důležitost svých starostí. Jsou natolik podstatné, aby mi zkazily dnešní večer? Ne. Můžu se jimi zabývat zítra. Můžu je řešit, až to bude skutečně potřeba. Až dcera bude chtít pomoci se sehnáním práce, až matku opravdu propustí z nemocnice, až bude v ateliéru tolik soch, že už nebudu moci dál pracovat. Do té doby budu prostě jen šťastný, že mám zdravou dceru, žijící matku, možnost tvořit.

Dnešní večer si zkrátka užiju.

Autorka: Renata Šindelářová

Všichni se podívejte (dokončení)

(Začátek příběhu najdete na https://www.naslouchamti.cz/vsichni-se-podivejte/)

Trucuju!

Cestou od plastického chirurga se stavím na posilněnou v kavárně a s pocitem trucu vůči zásobám tuku na stehnech si objednávám zmrzlinový pohár s dvojitou dávkou šlehačky. Dřepnu si do kouta jako správný vyvrženec a sleduju cvrkot.

O dva stoly dálDíky empatii a správnému úhlu pohledu jste v pohodě sedí poměrně zajímavá dvojice: on vychrtlý dlouhán s pronikavým pohledem, ona malá kulaťoučká mamina s podivně zastřiženými vlasy. Vzhledově k sobě vůbec neladí, ale když spolu hovoří, zní to jako úžasná orchestrální skladba plná emocí. Sleduju a hlavně poslouchám je s čím dál větším zaujetím. Z hovoru vyrozumím, že se jedná o manželský pár. On něco horečně vypráví, ona se tomu chichotá. Povídají si o jakémsi divadle z dnešního odpoledne, na kterém ona vystupovala pro nemocné děti. Z jeho poznámek je znát, jak je na ni pyšný. Společně pak hovoří o dětech.

Ten divadelní zážitek oba očividně velmi prožívali. Jsou naprosto úžasní! Připadám si hloupě, že já jsem místo něčeho podobně užitečného na sebe nechala čmárat jednoho šílence podivné klikiháky. Tady přidat, tady ubrat, výsledkem je jedna totálně rozložená osobnost.

Před odchodem z cukrárny si ještě odskočím na toaletu. Když vylezu z kabinky, před zrcadlem stojí ona, ta žena s divnými vlasy. Teď je na sobě nemá. Je to totiž paruka. Okamžitě mi to dojde. Ta žena chodí na chemoterapii! Zřejmě tak se dostala k tomu divadlu na dětské onkologii! A dochází mi další věc: jejímu muži nesejde na tom, že je holohlavá, dokonce ani že je silná, a to i po chemoterapii. Záleží mu na ní, na jejím zdraví a hlavně jejím smíchu!

A tak to má přece být. Proto si vážíme jeden druhého. Proto chceme být spolu. Proč na to pořád zapomínáme? Ten pár z cukrárny by měli vystavovat. Všichni se podívejte, jak to mám vypadat, všichni. Ale pozor, exponát neprodejný! Hodnota lásky se nedá vyčíslit. Bill Gates by na to asi měl, ale cestou by se mu stejně poklad proměnil v prach.

A víte co? Kašlu na zrcadla! Dám si inzerát. Najdu si horolezce!

Autorka: Renata Šindelářová