Harašení

První den v práci

Zavřela jsem za sebou dveře a vydechla. Pak mi došlo, že jsem se zapomněla zeptat, kterým směrem mám ty dveře 4G, kde se mám za deset minut hlásit, vlastně hledat. Ale co, první den v nové práci je to vždycky trošku zkouška dospělosti. Prověrka, zda s minimálními instrukcemi dosáhnete cíle. S tim je třeba si umět poradit. Protože zabloudit umí každý, ale jen odvážní se umí zeptat na cestu, zeptám se prvního kolemjdoucího.

Empatická žena naslouchá mužům
„Gé nebo dží?“ pochechtává se mladík v montérkách, zřejmě náruživý obdivovatel angličtiny.
„Číslo čtyři gé,“ opakuju zarputile.
„Fuška, co, to najít?“ pokračuje on ve stejně odlehčeném konverzačním tónu.
„To jo,“ přikyvuju a doufám, že ze vzájemných sympatií vytěžím i nějakou smysluplnou informaci.
„Taky když hledám bod dží, se u toho kolikrát zapotím,“ reaguje on.

Áha. Svou zarputilost okamžitě správně přepisuju na natvrdlost. „A poradíte mi?“ pokračuju ve stejném duchu.

„S bodem dží?“
Je čas to useknout, nebo mě zavleče někam na hajzlík, kde mě začne učit tělesnou geografii. „Sektor gé mi vážně stačí,“ ujišťuju ho trochu stroze, ačkoliv mě to vlastně baví. Usmívám se.
„Myslím, že tímhle směrem,“ hodí rukou. Jak ho míjím, cítím jeho pohled na svém zadku. No co. Aby z toho měl pořádný požitek, zhoupnu se do každého kroku mnohem víc, než by bylo nutné. Odměna za dobrou radu!

Jenomže ouha, minu sektor B a C, za kterými však nenásleduje D, ale rovnou I. Jsem v háji!
Tentokrát se ptám dvou řemeslníků, kteří tu spravují fasádu.

„No, tak čtyři čísla bych si dal klidně hned a tady. Proč hledat nějakej sektor!“ chechtá se jeden z mužů, zatímco druhý se potutelně usmívá. Směju se taky, ale začínám pochybovat, že v tomhle sexuálním světě najdu cíl bez kompasu a zbraní.

Nakonec ještě dřív než vymyslím kloudnou odpověď, vtipálek mě nasměruje pěkně zpátky. „Jdete úplně špatně, slečinko, musíte obejít celou tuhle halu a pak doprava.“
Zdá se, že se začínám blížit. Za pár minut se přede mnou objevuje směrová cedule se sektory D a E. Cíl to sice ještě není, ale začínám tušit, že své nové působiště stihnu najít ještě před obědem.

Do třetice se na cestu ptám důstojně vyhlížejícího postaršího pána v obleku.
„Vy jste tu nová?“ změří si mě. „A říkáte čtyři gé?“ opakuje a já rudnu, když si uvědomím, jak jeho pohled cestuje k mému výstřihu. Určitě myslí na to samé, co napadlo teď mě! Mám toho dost.

„Přesně tak, říkám čtyři gé, nikoliv tři cé,“ reaguju poněkud drze, s odhodláním se tentokrát nenechat zahnat do úzkých. Konec srandy, pánové, deset minut dávno uběhlo a já prostě už musím najít ty dveře.
Muž udělá krok zpátky, jako bych byla prašivá. „Je to tady za rohem,“ ukazuje mi.

Tak hurá. Jsem tu. Konečně. Vklouznu do dveří označených číslem 4 a písmenem G. A vítá mě tu nová kolegyně. „Z okna jsem viděla, že už znáte ředitele…“ podává mi ruku.

Panejo, tak ten postarší pán v obleku je tedy ředitel? Sakra!

„Jakej je?“ ptám se jí s pochopitelnými obavami.
„Starej? Ale jo, docela fajn. Spravedlivej. A nepovyšuje se.“
To zní dobře, teď ale ještě… „A jak je na tom se vztahem k… ženám?“ polknu.
Kolegyně se zasměje. „Výborně, se ženami se kamarádí. Je totiž gay.“

Jsem idiotka! Ale kdybych se uměla modlit, poděkuju nahoru. A také tam nahoru slibuju, že už nikdy nebudu nikoho soudit. Když se na sebe podívám do zrcadla, musím připustit, že se možná na můj hrudník podíval staroušek jenom proto, aby mě varoval před přílišným předkláněním.

Autorka: Renata Šindelářová