Jsem neviditelná?

Znáte ten prázdný pocit, když jdete po ulici, proti vám dav, ale jako by ani nebyl složen z lidí. Nikdo se vám nepodívá do očí, neusměje se na vás, jako byste byli kámen u cesty. A takhle to mám celý život. Ten stejný pocit. Jako bych tu napůl byla a napůl ne. Muži mě nevnímají jako ženu. Ženy mě nevnímají jako kamarádku. Jsem nikdo.

Kdy jsem vlastně začala být nikým

Táhne se to se mnou už od dětství. Otce jsem vůbec nepoznala a pro mámu byli vždy důležitější její milenci než já. Je to takové moje prokletí, můj osud, být neviditelná.

Někdy pochybuji o tom, jestli jsem jako ostatní lidé složená z masa a kostí. Zřejmě se v nějakém nepozorovaném okamžiku stávám průhlednou, ani o tom nevím. Proč by mě jinak ignorovali?

Moje kolegyně sedí vedle mě a povídá a povídá o svých problémech a já si říkám: “Vidí mě?” A mám chuť na ni začít dělat kašpárky. Nakonec to ale neudělám. Připadá mi to hloupé. Ne. Vyslechnu si ji jako vždy a sama jí o sobě nesdělím nic. Nezeptá se. Když začnu sama, přeruší mě a začne mluvit o sobě.

nedostatek empatie a porozumění
Někdy se na sebe zkoumavě dívám do zrcadla. Nezmizím? Odraz tam ale pořád je: fajn, nejsem tedy upír a pořád ještě existuju. Sebekriticky se prohlížím. Dobře, nejsem krásná, uznávám. Ale vyloženě ošklivá také ne. Tak proč si mě nikdo nevšímá? Proč nikdo neocení moji přizpůsobivost, starostlivost, nezištnost? Proč je život tolik jiný než pohádky?

A pak se něco stane.

Taková maličkost…

Na ulici míjím cizího muže, který nakládá cosi do auta a vypadne mu z kapsy peněženka. On si toho nevšimne, ale já peněženku zvednu a zakřičím. “Pane, počkejte, něco jste ztratil!” Muž mi se zrudlým obličejem děkuje. “Vy jste neuvěřitelná! Mám tam všechny doklady! Jéžiš, to by byl průšvih! Musím vás na něco pozvat! Dnes spěchám, ale dáte mi svoje telefonní číslo?”

Nechce se mi, je to přece jen cizí člověk, ale nakonec si říkám, proč ne. Stejně nezavolá. Proč také?

A on zavolá. Hned večer a zve mě na zítra do kavárny. “Mám obrovské štěstí,” říká mi, “taková krásná žena mě zachrání!” Ta lichotka je přehnaná, ale je tak příjemné to slyšet. Když ukončím hovor, běžím se honem podívat do zrcadla. Změnilo se něco?

Ano, a moc. Usmívám se! Vážně mi to takhle sluší mnohem víc. A přitom stačilo tak málo, někdo si mě všiml. Už se moc těším na zítra, jak si popovídáme.

Autorka: Renata Šindelářová