Moje práce nikdy nekončí

„Ty už jdeš domů?“ diví se ředitel, když vidí podřízeného odcházet v šest večer z kanceláře.
„Ne, na oběd,“ odpoví zaměstnanec.

V duchu se sám sobě směju. Jo, tenhManažerské rozhodováníle vtip je o mně. Moje práce nikdy nekončí. Dokonce ani v noci ne, místo spaní přemýšlím. Měli by mi platit za noční. Pak každé ráno u zrcadla dedukuju, jak z toho unaveného padesátníka s kruhama pod očima vykřesat energického manažera plného inovativních nápadů.

Další den plný práce…

Přitom třeba náplň dnešního pracovního dne by někomu mohl připadat jako pohodička. Celodenní workshop na téma: asertivní řízení týmu. Ale než by mi to při mojí práci skutečně pomohlo, spíš je to pro mě ztracený čas, který mi zítra bude chybět.

Sympatická lektorka mě naštve první větou. „Jste tady proto, abyste mohli pracovat efektivněji.“
Tenhle věčný tlak shora. Pracovat lépe, více, efektivněji. Dokud nebudeme pracovat pětadvacet hodin denně a bez nároku na mzdu, bude to ale stejně pořád málo. Dřu na 120 procent. Mí podřízení za mnou stojí. Plníme plán. Ale generál si samozřejmě pořád myslí, že to jde ještě lépe. „Buďte na ně tvrdý, ale važte si jich,“ připomíná mi pořád. Snažím se. Ale je to dost náročné. Jednou si jich mám vážit, podruhé je mám postavit do latě, potřetí mám dva z nich propustit. Dva? A koho? Nejen že já je potřebuju všechny, ale také vím, že každý z nich potřebuje práci!

Pravda je, že tenhle workshop, pokud by to nebyla povinnost, by mohl být oproti jiným dnům vlastně docela zábava. Jenomže tady nejde o to zúčastnit se, ale splnit cíl: chovat se přesně tak, jak mě tady učí. Říkat tahle slova, používat tahle gesta. Připadám si trochu jako cvičená loutka. Kde jsem za tím vším já? Letmo sleduju své kolegy, jestli jsou také tak otrávení. Myslím, že bychom s tím už mohli skončit… Kdo je pro – zaskřípejte zuby!

Konečně to máme za sebou. Teď rychle do kanceláře a zjistit, kolik se mi za celý den nahromadilo pošty k vyřízení. Outlook si vesele načítá řádky a hraje si s nimi pohazovanou, tenhle do téhle složky, tenhle do tamté. Kéž bych je uměl vyřídit takhle rychle!

S úlevou pozoruju, jak se dvanáct z padesáti sedmi zpráv přesunuje do nevyžádané pošty. Uf, takže jenom čtyřicet pět důvodů k infarktu. Většinu telefonátů jsem naštěstí vyřídil již průběžně o přestávkách. Teď mi zbývá jen jeden – ten od ředitele. Měl jsem se ozvat hned po školení.

Zní to tajemně. Akce kobereček. Jdu tam a myslím si, jak dlouho mi tahle ruská ruleta ještě bude vycházet. V posledním roce pokaždé, když jdu do ředitelny, musím na to myslet. Pochvala nebo vyhazov? Jaká volba padne dneska? A když to bude hlava, tak čí? Moje? Mého podřízeného? Zákony džungle jsou proti zákonům byznysu jasné a spravedlivé.

Než vstoupím dovnitř, zhluboka se nadechnu. Jedno vím jistě: můj hlas bude znít pevně, ať se dozvím cokoliv. Jsem přece asertivní, jsem odhodlaný čelit každé výzvě, jsem flexibilní. Takového mě chtějí mít, takový jsem. Zástupce firmy. Sebejistý, pevný, ale příjemný.

„Dobrý den, pane řediteli,“ zdravím sebevědomě, když vstoupím dovnitř a už se mi v mysli nabízí pár vkusných humorných poznámek, které použiju podle toho, jakým směrem se bude náš rozhovor ubírat. Jsem profesionál. Nad tím, zda jsem to opravdu pořád já, si popřemýšlím na noční v posteli.

Autorka: Renata Šindelářová