Odteď budu potvora

Už mě to nebaví…

Tyhle nevděčné domácí práce! Nejsou vidět, když jsou hotové.

Všichni kolem mě povNepořádek působí stresažují za samozřejmost, že je lednice neustále plná, ve skříni leží čisté prádlo a záchod je čistý. Ale já už toho mám dost. Jídlo v lednici neroste a prádlo se tam nepřesunuje z koše tajně v noci.

„Ahoj, co bude k večeři?“ zeptá se mě můj muž, když přijde z práce a zastihne mě v kuchyni. Žádná pusa, žádné jak ses měla, ale co bude k večeři. Působí to na mě jako plivanec. Nejsem tu důležitá já, ale služby, které mu poskytuju.

„Mami, nevíš, kde mám to kamínkový tričko?“ zajímá dceru, která se dokonce ani nenamáhá pozdravit. Pokud v období puberty na mě něco akceptuje, pak to jsou moje detektivní schopnosti. Vystopuju ztracený telefon stejně dobře jako zašantročené náušnice (no bohužel někdy také zatajenou pětku z matiky).

Syn se na mě vrhá s klasicky vyděračskými požadavky: „Potřebuju novej telefon. Kvůli tomuhle se mi už úplně všichni smějou. Začínám bejt oblíbenější terč než Šišoj.“ Šišoj je výraz ze školního žargonu výstižně popisující lebku učitele fyziky. Ačkoliv ho slyším poprvé, okamžitě vím, o kom syn mluví – smála bych se, nemít na něj pifku, že mě pořád tak ždímá. „To máš smůlu, brouku. Nemám. Můžeš jít na brigádu nebo si říct tatínkovi.“

Dokončuji přípravy a kromě talířů chystám na stůl též zapálenou svíčku. Tyhle podzimní tmavé večery plné deště vyloženě lákají k romantice. Na okamžik se zasním. Bylo by tak báječné, kdybych si jednou týdně mohla napustit vanu a číst si, zatímco by můj muž uvařil a děti by uklidily… Jenomže můj muž nikdy neudělá nic, o co si vyloženě neřeknu. A pokud si o pomoc požádám, tak má takovou spoustu řečí, že mě to od příští prosby nadlouho odradí. Než se hádat nebo doprošovat, raději udělám sama, co je potřeba.

„Večeřeeeee!“ křičím do prostoru domu a začnu plnit talíře.
Protože nikdo nejde, po chvíli křičím znovu. „Večeřeeeee!“ Nic. Jsem roztrpčená. Připadám si zbytečně. Celý můj život mi připadá jako žebrák. Ano, jsem šťastná, že mám rodinu, ale takhle jsem si rodinný život nepředstavovala.

Nikdo na mě nereaguje. Ani se neobtěžují přijít. Honím se tu kvůli nim a oni se ani nepřijdou najíst, když na ně volám. Jídlo stydne. Kypím a jdu si pro ně.
„Jo, jo, jenom tohle dodělám,“ reaguje netrpělivě můj muž, poněkud podrážděný představou, že by měl svou činnost přerušit v půli.

Synáček má na uších sluchátka, a tak si mě všimne, až když na něj sáhnu. Pomalu se zvedne a courá se za mnou, ovšem pak mu zazvoní telefon, takže se zase vrací do pokoje.
Dcera oponuje. „Já stejně nemám hlad.“ Vím ale, že se jen bojí, aby neztloustla.
„Dáš si salát a kuřecí maso. Brambory jíst nemusíš,“ navrhuju.
„No dobře,“ souhlasí. „Jenom to něco dopíšu.“ Začne zase něco cvakat do počítače.

Vracím se ke stolu, ale… nikdo tu pořád není. Chvíli čekám, pak se rozhodnu. S lítostí nad chladnoucím jídlem, které mi připomíná moji zbytečnost, začnu jíst sama.

Když konečně přijde můj muž, první z opozdilců, zakřičí na děti tak důrazně, že ty hned přrelaxace po dni plném stresuiběhnou. Mají z něho respekt. Stejně už je ale pozdě, jídlo je jen vlažné.
„Ty už jsi jedla?“ všimne si ihned.

Ano, jedla. Nejenom to. Já už jsem udělala všechno. Uvařila, uklidila, pověsila prádlo. Ale tohle teď končí. Už to nebudu dělat. Jakkoliv své nejbližší miluju. Už nemůžu dál, nejsem přece otrok. Odteď budu sobecká potvora. Nenávistným pohledem přejedu špinavé hrnce na sporáku a s příkazem „pak to tu všechno ukliďte“ si jdu napustit vanu.

Autorka: Renata Šindelářová