Oslovil mě na ulici

Malá oslava

Pavle, pamatuješ si na ten den, kdy jsi mě poprvé viděl?“ zeptala se zasněně Tereza, když číšník odešel od jejich stolu. Mladý pár, oba kolem třicítky, zdá se, že přišli na romantickou večeřiempatické naslouchání novému životu.

„To víš, že jo,“ odpověděl. „Vzpomínám si na to jako by to bylo dnes. A to i přesto, že bych naše seznámení nejraději vymazal z paměti,“ navázal Pavel.

„Je pravda, že to bylo celé trochu rozpačité, ale přeci jen jsme si k sobě cestu našli.“ dodala Tereza a zachichotala se:
„Podle mne jsi asi v kurzu JAK OSLOVIT ŽENU moc nedával pozor. A nebo jsi nepochopil, co vám lektor říkal.“

„Terezo, to vůbec není pravda,“ brání se Pavel. „Naopak – byl jsem pilný žák a chtěl jsem nabyté znalosti hned vyzkoušet v praxi. Proto jsem tě tenkrát na té zastávce oslovil.“

„Dobře Pavlíku, ale uznej, že když se s hodinkami na ruce zeptáš, kolik je hodin, tak to vypadá trochu divně,“ usmívá se Tereza a pokračuje:
„Poté jsi to dorazil tím, že ses zeptal, kam ta tramvaj vlastně jede. A když jsi společně se mnou vystoupil na konečné zastávce, jen jsi dodal, že tady bydlíš.“ při té vzpomínce na popleteného sympaťáka Tereze cukají koutky úst.

„Uznávám, že to vyznělo kapku divně. Ale v kurzu jsem se naučil, že nejdřív musím prolomit ledy, proto ta otázka na čas,“ usmívá se Pavel a vysvětluje dále:
„A pak už jen stačí udržovat konverzaci. A ty jsi přece sama vyslala jasný signál, že máš o mě zájem, když sis v té tramvaji sedla vedle mě.“

„Víš, ono nikde jinde nebylo místo. Když člověk jede až na konečnou, tak si rozmyslí, jestli stát nebo si radši sednout vedle podivína,“ odpovídá Tereza s mírnou ironií v hlase.
„Jo ták, podivína?!“ Pavel přitáhne Terezu k sobě. Ta naoko klade odpor, brzo je však přemožena a skončí v Pavlově náručí.

Já tě balil podle 10 ZARUČENÝCH RAD, a ty mě označuješ za podivína? To je teda zvláštní, že jsi se mnou už 2 roky,“ triumfuje Pavel .
Tereza spolkne odpověď o tom, že ji tehdy dokonce napadlo, že ji chce okrást. Místo toho spokojeně zavrtá nos do Pavlova svetru.

Vlastně má Pavel pravdu. Právě ta jeho odvaha vrhnout se po hlavě do konverzace s nejistým výsledkem ji v tu chvíli zaujala. Tohle žádný jiný kluk kvůli ní neudělal. Takovou cenu měla v jeho očích! A i přes ty počáteční rozpaky jsou spolu už dva roky a za nikoho jiného by Pavla nevyměnila.

„Vždyť víš, že tě mám ráda.“ Tereza uchopí Pavlovu dlaň a položí si ji na břicho.
„A už se nemůžu dočkat, až se nám to mimčo v lednu narodí.“

(J.A.K.)