Velice krásný úsměv

Potkal jsem jí na ulici …

„Máte velice krásný úsměv,“ řekl jsem té ženě. Když se na vás po náročném dni někdo takhle upřímně usměje, vždycky vám to udělá radost.

Ztuhla. „Promiňte, musím si něco vyřídit,“ odvětila a ačkoliv to neznělo vyloženě odměřeně, přesto bylo zřejmé, že jí má bezprostřednost není po chuti. Vylovila z kabelky telefon a dál mi nevěnovala ani ždibet pozornosti.

Vylekal jsem ji. Nejspíš to nebylo poprvé, co jsem nějakou ženu takhle vyděsil, uvědomil jsem si, ale poprvé s tak náhlým obratem. Se svěšenýma ušima jsem zařadil zpátečku. Ne, opravdu nechci, aby zítra běžela po facebooku moje fotka s varováním. Dlouhé kabáty nenosím a vykastrovat nechci.

„Co by sis myslela o chlapovi, který by ti v čekárně u doktora řekl, že máš hezký úsměv?“ vyhrkl jsem na svou ženu doma, sotva jsem vstoupil do dveří kuchyně. Právě tu chystala večeři.

„Asi bych přemýšlela, o co mu jde,“ odvětila a dál se bezstarostně věnovala krájení cibule.
„A proč by mu mělo o něco jít?“ pátral jsem dál a kecnul jsem si k barovému pultu u kuchyňské linky, abych na ni lépe viděl.

„Ale proč by mi to jinak říkal?“ vzhlédla ke mně. „Něco tím nejspíš sleduje, že jo.“

„A že se jenom chová slušně, je dvorný, je milý, nic z toho by tě nenapadlo?“
„Cizí chlap?“ Opovržlivě ohrnula rty a shrnula cibulku do kastrolu. „To asi ne.“ Zapnula sporák. „Vem to takhle. Vy muži jste lovci,“ ukázala na mě nožem, „a my ženy to víme.”

„Jenomže zatímco před sto lety by žena takový kompliment přijala s potěšením, dnes se celá načepýří,“ argumentoval jsem. „Není to spíš feminismem?“

„Možná jo,“ připustila, „ale nebyl to účel. Ženy chtěly mít jenom stejná práva, nechtěly při tom zmužnět. A napadá mě ještě něco. Spotřební chování. Zdánlivě to spolu nesouvisí, ale je to jako rozežírání zevnitř. Jako by náš hlavní smysl života byl nakupovat, pořizovat věci a být ve stresu z toho, když to nejde dost rychle. Přestáváme se vnímat jako muži a ženy, jsme prostě spotřebitelé.“

Znělo to přehnaně fatálně, ale oba jsme se nad tím zamysleli. Žijeme v domě plném zbytečných věcí a pořád si pořizujeme nové a lepší. Najednou mi to připadalo absurdní. Tyhle hodnoty jsem nikdy uznávat nechtěl. A ani je neuznávám. Nebo ano? Zavzpomínal jsem na svoje staré ideály. Ne všechny pro mě zůstaly podstatné… Nedělám práci, která by mě bavila, ale za kterou jsem lépe placen. Nejezdím na dobrodružnou dovolenou s báglem na zádech, ale do luxusních hotelů… Chci mít pořád nejmodernější mobil, počítač… Škvíření cibulky nad plamínkem ze zemního plynu jsem najednou slyšel jakoby zdálky… Ano, i já jsem se změnil. A není to právě příjemné zjištění. Jako bych se probudil v jiném světě, v jiné realitě svého života. Brrr!

Podíval jsem se na svou ženu, která pokrčila rameny a napůl smutně, napůl optimisticky se usmála. No co, není to úplně tak, jak jsme si kdysi představovali, ale není to zlé, říkalo to gesto. A najednou mě to začalo vtahovat zpátky, ten její úsměv. Ty její ledabyle smotané vlasy, hloubavě modrý pohled s vráskami od smíchu, její energické pohyby a věčně dobrá nálada.

„Ale ty vážně máš velice krásný úsměv,“ řekl jsem a obešel jsem pult, abych ji objal.

radost z polibku

Důvěrně se ke mně přitiskla. „Děkuju.“

A oba jsme v tu chvíli věděli, že tenhle dům sice je plný zbytečných věcí, ale dokud spolu my dva fungujeme jako muž a žena, je to zároveň naše komnata plná pokladů.

Autorka: Renata Šindelářová