Život je poloplná sklenice

StarostiSklenice vína

„Ty se tak máš,“ zasnila se má kolegyně, účetní naší firmy.
„Cože? Já?“ podivil jsem se celkem zbytečně, nikdo jiný s námi v místnosti nebyl. Ale nepřipadal jsem si, že by mi bylo co závidět.

Měl jsem starosti. O budoucnost své dcery, kterou nevzali ani na jednu ze tří vysokých škol. Jestli zvládne moje stárnoucí matka život s jednou nohou, až se po amputaci té druhé vrátí zase domů. Co bych měl udělat pro to, aby se prodaly alespoň některé mé sochy, které jako bych dosud tvořil úplně zbytečně, pro nikoho?

„Jo, ty. Všechno ti vychází. Máš hodnou ženu, kterou máš rád. Máš dvě zdravé dospělé děti. Máš práci, která je dobře placená a ještě ti při ní zbývá čas na tvé koníčky – sochaříš, jezdíš na kole,“ vyjmenovávala mi účetní.

Musel jsem s ní souhlasit. Všechno je pravda. Tohle všechno vlastně mám. A přesto jsem plný starostí, nespokojený, nešťastný. Nevím, proč to my lidé takhle máme. Proč vždycky vidíme jenom půlku, tu horší půlku. Vybavil jsem si slova Radka Brzobohatého z filmu Skalpel, prosím: „Byl jsem šťastný a nevěděl jsem o tom.“ Herec tu větu vyřkl, když jeho dcera umírala na leukemii. Ta slova mě zasáhla, už když jsem je slyšel poprvé a občas znovu vyplavou na povrch.

Ano. Přesně takhle žijeme. Jsme šťastní a nevíme o tom. Už zase mám ten pocit. Jsem nevděčný. Vždyť dokonce nemám jen to, co účetní vyjmenovala, ale ještě mnohem víc. Vlastní zdraví. Dům podle svých představ. Přátele. Zrovna dnes večer k nám přijde celá naše banda. Grilovačka, nic zvláštního. Popovídáme o věcech, o kterých jsme povídali mockrát, zasmějeme se, je to fajn.

„Co děláš dneska večer?“ ptám se kolegyně v náhlém impulsu ji do toho svého malého štěstí zatáhnout. Naše účetní žije už spoustu let sama. I proto tráví v kanceláři mnohem více času, než by bylo nutné. Ty její dobrovolné přesčasy ovšem zaplacené nemá, nikdo to po ní nevyžaduje.

„Ale ne, díky,“ pochopí okamžitě, kam mířím. „Až odsud vypadnu, budu tak akorát do vany a do postele. A nikoho tam neznám, necítila bych se tam dobře.“
To si dovedu představit, další prázdný večer strávený u televize. „Dokud ale nikoho nepoznáš, nebudeš se nikdy nikde cítit dobře,“ namítám.
Krčí rameny. „Hmm, to asi jo.“

Dobrá. Rozumím tomu tak, že jí to takhle vyhovuje. Ta její poloprázdná sklenice. Ta její samota, která ji údajně obtěžuje. Ale po celou dobu to je vlastně její volba. Její svobodné rozhodnutí.

Myslím na důležitost svých starostí. Jsou natolik podstatné, aby mi zkazily dnešní večer? Ne. Můžu se jimi zabývat zítra. Můžu je řešit, až to bude skutečně potřeba. Až dcera bude chtít pomoci se sehnáním práce, až matku opravdu propustí z nemocnice, až bude v ateliéru tolik soch, že už nebudu moci dál pracovat. Do té doby budu prostě jen šťastný, že mám zdravou dceru, žijící matku, možnost tvořit.

Dnešní večer si zkrátka užiju.

Autorka: Renata Šindelářová